Jana Bernartová (CZ) → Vidím všude tekuté krystaly

19-24
  • 11 Centrum
  • LED projekce

O projektu

Kde se skrývala duha na displeji, než na něj dopadla kapka? „Mám ráda tekuté krystaly,“ říká autorka. „Čistím si displej každý den. Pokaždé, když začne pršet, vytáhnu telefon. Tolik mě baví, že je skrze kapky mohu vidět.“

Jana Bernartová prostřednictvím dlouhodobé práce na sériích uměleckých projektů spojených s termínem „tekuté krystaly“ zkoumá fenomén proměnlivosti digitálních barev. Digitální barva je virtuální, a proto je na různých zařízeních zobrazována rozdílně. Stejně tak je naše vlastní vnímání barev různé a individuální, relativní, ale také kulturně podmíněné. Univerzální digitální barva je sice vždy definovaná neměnným kódem, ale přesto má různé podoby. Odchylky od dokonalého digitálního vzoru jsou tedy nejen odborným technologickým problémem, ale také výzvou k otevřenosti vnímat rozmanitost a individuální vztah každého z nás k viděnému světu. O barvách Jana mluví jako o světle odraženém či pohlcovaném reálnými předměty. Vnímá také barvu zářící z digitálních zařízení. Je příslušnicí své generace, a tudíž vidí to, na co byla trénovaná – červenou si představí jako barvu Coca-Coly nebo Ferrari a ultramarínovou či pařížskou modř zase jako mrtvou obrazovku definovanou kódem 0,0,255 RGB.

V rámci zvukové složky díla autorka posouvá pro člověka neslyšitelné zvuky elektromagnetických polí jednotlivých zařízení (led panel, fotoaparát, počítač a myš) do slyšitelného tetraptychu instalace.

Umělec*kyně

Jana Bernartová absolvovala ateliér Vizuální komunikace – digitální média na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci u Stanislava Zippe. Poté studovala v ateliéru Intermédia Václava Stratila na brněnské Fakultě výtvarných umění VUT. Získala doktorát na pražské UMPRUM pod vedením Federica Díaze a v současné době působí na Akademii výtvarných umění v Praze. Aktivně vystavuje v domácích i zahraničních galeriích. Ve své tvorbě se zabývá otázkou, jak technologie ovlivňují a podmiňují naše vnímání, a zároveň, jak mohou být vjemy, které klasifikujeme jako danou realitu, ve skutečnosti „virtuální“.

Lokalita

Park mezi Smetanovým nábřežím a Divadelní ulicí vznikl v souvislosti s úpravami nábřeží v polovině 19. století. Zdejší dominantou je pomník císaře Františka I. neboli Krannerova kašna v novogotickém stylu. Jejími autory jsou architekt Josef Kranner, spolutvůrce dostavby katedrály sv. Víta, a sochař Josef Max. Kromě sochy císaře se na kašně nachází také sochy alegorie českých krajů a Prahy. Díky specifické práci umělkyně s digitální intenzitou a proměnlivostí barev získává park včetně kašny novou, současnou podobu, odrážející rozmanitost v individuálním vnímání digitální barevnosti každého z nás.

  • Za podpory

    Praha 1