Олександр Ковальчик
OLEKSANDR KOVALCHYK
Mám starý dům. Takže když začalo ostřelování, přesunul jsem se spolu s dcerou a vnukem ke kamarádovi. Jeho dům byl silnější, bezpečnější a dále od centra Irpinu, kde jsme bydleli. Jsme pracovníci kritické městské infrastruktury, takže jsme nemohli odejít dříve. A pak už bylo pozdě. Rusové stříleli do civilních aut. Nemohl jsem riskovat život své rodiny a blízkých. Mysleli jsme, že pár dní počkáme v úkrytu a chaos skončí. Ale mýlili jsme se. Ve sklepě jsme se skrývali od 28. února. 3. března začali Rusové střílet z Gradu, nedaleko nás. Když se naskytla příležitost, to bylo 5. března v 8:30, poslal jsem dceru a vnuka do bezpečí. Sláva našim farníkům! V 10:50 už stál před naším dvorem ruský tank. Zůstali jsme tam čtyři. Ostřelování bylo stále častější. Když byl tank blízko, ztichnul. Jakmile se ale vzdálil, začal střílet miny… Na ulicích jsme viděli mrtvá těla civilistů. Na Puškinské ulici jsme viděli prostřílená a zničená civilní auta. Bylo to strašidelné. 7. března jsme dostali šanci dostat se ven. Spojili jsme se s místní jednotkou územní obrany, která nám poradila bezpečný způsob evakuace. Rozloučili jsme se a odešli. Neustále jsme slyšeli ostřelování a výstřely z kulometů poblíž nás. Šli jsme do vesnice Romanivka, abychom přešli most.
Nechal jsem doma auto plné benzínu. Rusové se ho pokusili ukrást, ale nepovedlo se. Mám problémy s nohama, takže auto mi bývalo velkým pomocníkem… Už není. Teď jsem přešel na kolo. Každý rok jsem jezdil autem do letoviska Kuyalnik v Oděské oblasti na léčení. To už nebude možné. Ruští orkové tohle všechno zničili. Je smutné, že jsme si tím vším museli projít, ale díky Bohu jsme naživu.
Mám také video, které bylo natočeno druhý den po odchodu Rusů. Je na něm vidět dům a garáž, kde jsme se skrývali a všechna zničená auta na dvoře.
P.S. Naše kočky přežily díky místním dobrovolníkům!
Тетяна
TETYANA
Ráno, kolem 4:45, mě probudil telefon. Máma mi vyděšeně oznámila, že začala válka. Najednou jsem slyšela mohutný řev nepřátelských letadel. Máma mě požádala, abych nachystala všechny potřebné věci a vzala si všechny dokumenty. Dohodli jsme se, že se celá rodina sejde u mé sestry. Cestou jsem se prodírala obrovskou dopravní zácpou. Řídit sama bylo najednou děsivé, obvykle své auto řídím sama a ráda, protože se za volantem cítím šťastná, ale najednou to bylo všechno jinak. Až do pozdního večera jsme byli s rodinou v panice. Všichni jsme seděli u sestry a poslouchali jsme nepřátelská letadla létající téměř nad naší střechou. Nikdy nezapomenu ten zvuk… Nikdy nezapomenu ten pocit strachu…Pak se nám najednou ozval známý z armády a poradil nám, abychom okamžitě opustili město. Nebrali jsme si žádné věci, prostě jsme okamžitě nasedli do auta, které bylo zrovna plně natankované a na naftu, a jeli jsme, aniž bychom vlastně věděli, kam jedeme. Svoje auto, Mini, které mělo jen půlku nádrže plné benzínu, jsem se rozhodla nechat zaparkované u sousedů, protože jsem nevěděla, jestli ještě někde budu moci natankovat. Všude bylo totiž tolik lidí, kteří opouštěli město. Zdálo se mi tak lepší ho nechat doma, než uvíznout někde u silnice bez paliva.
Když jsem Mini parkovala, říkala jsem si, jestli je tohle naposledy, co ho parkuju. Ale pak jsem si řekla, že mám tyhle pochmurné myšlenky jenom proto, jak moc ho miluju.
Na východě Ukrajiny jsem s rodinou zůstala asi dva měsíce. Když jsem zjistila, že je Mini totálně zničené, samozřejmě mě to mrzelo, ale neplakala jsem. Hlavně jsem se bála o všechny lidi, kteří ve městě zůstali. Až později, když jsme se s rodinou vrátili domů a viděla jsem své milované, moderní, cool Mini, nebo přesněji řečeno ty spalené zbytky, co z něj zbyly, rozbrečela jsem se. Bylo to moje první auto. Dostala jsem ho jako dárek od rodičů. Milovala jsem ho tak moc, že jsem někdy ani nemohla uvěřit, jak cool auto řídím. Myslela jsem si, že mám nejlepší auto na světě. Moje první auto. Moje Mini, které stále miluju a vždycky milovat budu!
Pokaždé, když vidím Mini Cooper na silnici, usměju se a řeknu si: Páni, jsou tak cool! Ano, stále mi chybí, ale děkuji Bohu, že jsem v téhle hrozné válce přišla jen o materiální věci a všichni moji příbuzní a přátelé jsou v bezpečí a se mnou!
Z mého milovaného autíčka zbyly jen klíče a ty si nechám navždy! Protože moje Mini je moje láska!
Олексій Кабанець
OLEKSIY KABANETS
Před válkou jsem bydlel se ženou na adrese: Irpin, 22z Kyjevská ulice. Rodiče, bratr a babička bydleli v Hostomelu vedle letiště, kde se odehrávaly nejkrutější boje. 24. února k nám rodiče přijeli do Irpinu autem plným věcí. Šlo o GAZ 31105 z roku 2008, téměř sběratelský kousek, protože byl vyroben jako poslední ze série. Moje žena se tou dobou skrývala spolu se sousedy a stavebními dělníky před ostřelováním ve sklepě nově postavené školky vedle rezidenčního komplexu, kde jsme bydleli. Auto doslova nacpané našimi věcmi bylo zaparkované vedle domu a čekalo. Já a celá moje rodina jsme po celou tu dobu, po celých 10 dní, seděli ve sklepě. Jen jednou jsem zašel do lékárny, protože byli všichni nemocní, a jednou pro chleba. To bylo poprvé v životě, co jsem musel stát ve frontě na chleba 4 hodiny.
4. března už probíhaly boje s Rusy na všech vjezdech do Irpinu. Ostřelování dosáhlo vrcholu, bylo nesmírně intenzivní. Svou ženu, matku a babičku jsem se snažil dostat do evakuačního vlaku, ale dostali jsme se pod minometnou palbu přímo na nádraží v Irpinu. Nikdy jsme se k tomu vlaku nedostali. Ale všichni jsme jako zázrakem přežili. 5. března vnikli Rusové do Irpinu, a tak jsem se rozhodli utéct přes Romanivský most. Bohužel nám v autě došel benzín, takže jsme se rozhodli ho nechat na místě a most přejít pěšky. Cestou nás vyzvedla ukrajinská armáda a odvezla nás na přechod v Romanivce, po dvou hodinách chůze jsme pak nasedli do evakuačních autobusů. Už večer jsme se od sousedů dozvěděli, že hned po našem odjezdu došlo k silnému ostřelování. Byl zasažen náš i sousední dům, ze kterého na naše auto spadla hořící střecha. Auto vzplálo a zničilo se. Nápis na karoserii „K22z“ znamená „Kyjevská ulice, budova 22z“. Vytvořili jej naši sousedé pro další identifikaci vozu.
Анна Денисова
ANNA DENISOVA
Život v barvách a zničený svět ztracených snů
Jmenuji se Denisova Anna Oleksandrivna. Vždy jsem byla fantasta a snílek, chtěla jsem se stát slavnou spisovatelkou. Od dětství píšu básně o lásce. A můj optimismus byl bezmezný.
Každý člověk má sen. Od naděje, že něčeho dosáhne, až k touze něco vytvořit a proměnit v realitu. Myslím, že jsem vždycky měla docela obyčejné sny. Aby byla rodina zdravá, aby byli všichni v pořádku, žili v harmonii a porozumění.
Celý život jsem chtěla věci zlepšovat, být laskavější a co nejvíce pozitivní. Narodila jsem se v Kyjevě a před 8 lety se přestěhovala do Irpinu. Rodina a rodiče pro mě vždy znamenaly klíčové hodnoty. Celý život jsem studovala a pracovala, mám dvě vyšší vzdělání.
Auto jsme si s manželem koupili v roce 2018, dlouho jsme na něj čekali, pak jsme jej kompletně opravili a utratili za něj všechny našetřené peníze. Zatímco si někdo mohl dovolit dovolenou a relaxaci, pro mě bylo důležité vydělat peníze a něčeho dosáhnout. I když to třeba znamenalo odepřít si dovolenou. Abyste něčeho dosáhli, musíte se snažit – alespoň to bylo moje životní motto.
Chtěla jsem umět řídit, ale nikdy jsem si nemyslela, že se mi to bude líbit tak moc. A pak už jsem to byla jen já a silnice. S autem jsem byla jedno tělo, krásně spojení. Ten pocit štěstí, když jsem řídila, byl naprosto ohromující.
Když jsme se přestěhovali do Irpinu, koupili jsme garáž, kterou jsem zaplnili manželovým nářadím. Vše bylo na svém místě. Něco jsme ušetřili a garáž jsme vylepšili, zpevnili, zútulnili. Postupem času jsme postavili druhou garáž úplně od píky. Všechno jsme v ní pěkně vybavili, aby tu auto mohlo bezpečně odpočívat ve svém vlastním „autodomku“.
A pak udeřila nová realita. Dny před odjezdem byly velmi těžké…
5. března jsme cestovali z Irpinu do jiné části Ukrajiny. Okamžitě jsem se totiž rozhodla, že neopustím svou zemi. Cesta byla velmi obtížná, trápilo mě, že jsme s sebou nevzali auto, ale nešlo to. Hezký, nablýskaný, stříbrný džíp by Rusy příliš lákal. Jenže, já jsem nechtěla opustit nic! Všechno, čeho jsme dosáhli během našeho života, náš dům, garáže… Bylo tak těžké za sebou nechat celý život!
Stejně jsem ale cítila malou naději, že všechno bude dobré. Když celý život vyzařujete dobro a laskavost, vrátí se vám to? Nebo ne? No, takhle to v reálném životě ale nefunguje…
Do Irpinu jsme se vrátili v polovině dubna. Nejprve jsme viděli dům bez inženýrských sítí. Žádné teplo, žádná voda ani plyn. Varovali nás, že pro ženy je příliš brzy na návrat, protože je pro ně obtížnější přežít v tomhle „nepohodlí“. Já ale chtěla domů. Bylo těžké dívat se na rozbitá okna a kovové úlomky z ostřelování, které ulpěly ve zdech… Nic nebylo tak, jak by mělo být. Vše bylo zničeno a znehodnoceno. Válka je krutá…
Dozvěděli jsme se, že kolem 6. března kvůli jednomu přímému zásahu shořela první garáž spolu s nářadím a vším, co jsme léta stavěli. Druhý přímý zásah pak spálil garáž s autem. Ještě pořád objevujeme, co nám chybí a shořelo v garáži.
Když jsme se vrátili a blížili se k bráně, stále jsem doufala, že bude všechno v pořádku. Všude ale byly díry a jasně napovídaly, že v pořádku není vůbec nic. A také světlo: Proč je vidět světlo skrze zavřenou bránu? No tak proč?
Otevřeli jsem bránu, jak jen jsme mohli. Byla prostřílená i spálená. Světlo… Najednou tam nebyly žádné stěny ani střecha. Jak je to možné? Proč je všude popel? Proč je všechno rezavé?
Všechny tyto otázky mi rvaly srdce i mysl. Člověk to vidí, ale nechápe, jak se to mohlo stát. Ale to byla jen první garáž s nářadím a věcmi. Říkali jsme si, že horší už to být nemůže a přistoupili jsme ke dveřím druhé garáže. A opět, světlo nemilosrdně pronikající skrz otvory. Najednou jsem viděla skrz zmrzačené dveře shořelé auto. A opět, všude byl popel, žádný strop a stěny. Co to má být? To musí být chyba? Žert? Nemožné!!!
Mám říct, že jsem začala plakat? Ne. Řvala jsem, křičela, zuřila… V tu chvíli jsem prostě omdlela. Úplně jsem opustila své pocity a bytí. Vše, čeho jsme dosáhli, bylo zničeno a znehodnoceno. Stále jsem se z toho úplně nevzpamatovala, ale nějak žiju dále.
Paměť existuje, ale realita je prázdná.
Mnoho lidí nám banálně pořád říkalo: „Všechno se dá obnovit, znovu vydělat…hlavní je, že jsi naživu.“ Láme mi srdce, když slyším taková „laskavá“ slova. Vím, že to lidé myslí dobře, ale nemají představu, jaké to je celý život šetřit, abyste něčeho dosáhli a pak o to přijít.
Někdo, kdo má možnosti a peníze cokoliv obnovit, tuhle moji bolest nedokáže vnímat. Pro mě to není žádné: „Všechno bude v pořádku.“ Nikdy si už nebudu moci takové auto dovolit. To není maličkost. Byl to náš sen. Byl to docela nový, i když repasovaný, Jeep Cherokee KL z roku 2015, do kterého jsme investovali naše úspory. A nářadí, které shořelo, potřeboval manžel k práci.
Celý život doufat, pracovat, budovat a pak to všechno ztratit v jednom jediném okamžiku. Je to těžké, když je ve vaší zemi válka a vy sníte o tom, že se probudíte a řeknete si: „Co to bylo sakra za strašný sen! Díky bohu, že se mi to jen zdálo! Na světě je pořád všechno v pořádku. Není žádná válka. Všichni žijí, nic není zničeno. Ukrajina žije svým poklidným životem. Mám se dobře. Žiju a sním o tom, že bude všechno dobré. Pro mě i pro všechny ostatní. Dobré ráno a ať je nebe klidné!“